Tuto otázku jsem si položil pár dnů před autorským čtením na festivalu Doteky v Horním Maršově. V obci, kde jsem prožil celé čtvrtstoletí. Kde jsem se naučil číst a psát. Kde vznikla i první kniha z trilogie Někdy příště. V pozvánce na festival stálo: „To, jak na nás místo, ve kterém žijeme, působí, ožívá v příbězích.“ Příběh Někdy příště se sice odehrává na místech značně vzdálených mému domovu, nicméně v něm ožívají zkušenosti, které mi přinesl život v mém rodném údolí. Příběh jsem zasadil do cizích zemí zejména proto, že částečně staví na skutečných historických událostech a jevech, které nejsou spjaty s našimi končinami (bohužel, bohudík). To s sebou pochopitelně neslo nutnost důkladně nastudovat reálie míst, kde se příběh odehrává. Žádné z těchto míst jsem zatím bohužel neměl možnost navštívit osobně, ale rád bych to časem změnil. Studium faktů mi u každé knihy zabralo zhruba jeden měsíc. Protože série Někdy příště není cestopis, některá místa jsem si záměrně trochu poupravil k obrazu svému (občas možná i neúmyslně), ale v hlavních rysech jsem se snažil držet reality.
Na celé trilogii jsem aktivně pracoval zhruba rok a půl – od konce roku 2014 do května 2016. Když se však zpětně ohlížím do minulosti, uvědomuji si, že základní kámen tohoto příběhu byl položen mnohem dřív. Konkrétně 25. července 2008. Dodnes si toto datum vybavuji v pozoruhodných detailech. Letní prázdniny byly v plném proudu a já jsem si právě dělal řidičský průkaz na motorku. Na pátek 25. července jsem měl naplánované jízdy, ale instruktor je kvůli nějakým jiným povinnostem přeložil na jiný den. Volného dne jsme s matkou využili k výletu na Kunětickou horu u Pardubic. Ve starém sadu pod hradem se měl vyskytovat vzácný páchník hnědý, kterého jsem jako zapálený entomolog toužil spatřit. (Pro nezasvěcené: entomologie je věda zabývající se studiem hmyzu. Páchník hnědý je brouk. Vypadá trochu jako hrdobec – pardon, hrdobce.) Na žádného páchníka jsme na Kunětické hoře nenarazili, ale v ohradě tam pobíhali krásní emu. V tomto příběhu ale nejde o brouky ani ptáky. Ta zásadní událost se odehrála necelých 40 kilometrů od Kunětické hory. Na silnici mezi Vamberkem a Žamberkem. Po návratu domů mě zastihla zpráva, že bubeník skupiny Chinaski Pavel Grohman dopoledne zahynul při havárii na motocyklu. Bylo mu 37 let. Zůstala po něm manželka a dvě malé děti.
Chinaskiho bratři pro mě byli a stále jsou nejoblíbenější českou hudební skupinou. Tenkrát v osmnácti jsem je poslouchal prakticky každý den. Neexistuje snad žádná píseň z jejich dílny, kterou bych neznal. Třebaže jsem Pavla Grohmana neznal osobně, jeho smrt mnou hluboce otřásla. Svoji motocyklovou přilbu jsem si na „Hrochovu“ památku ozdobil obrázkem čínského lyžaře z alba Originál. Zároveň mi sloužila jako varování pokaždé, když jsem sedal na vlastního dvoukolového oře. Možná jsem si měl čínského lyžaře nalepit i na pracovní počítač. Ale to předbíhám.
Pavla Grohmana jsem vždycky obdivoval pro jeho buldočí vůli, mimořádnou pracovitost a poctivost. Alespoň tak „Hrocha“ charakterizovali lidé, kteří se s ním znali osobně. Když se do něčeho pustil, šel do toho na sto padesát procent. Myslím, že úspěchy skupiny Chinaski jsou toho nejpádnějším důkazem. Vedle působení v kapele se Pavel Grohman věnoval i podnikání – měl vlastní reklamní agenturu. „Meeting, briefing, brainstorming.“ Takhle nějak asi vypadal jeho běžný den. Pokud zrovna nebyl na koncertu, ve zkušebně nebo nezařizoval nějaké kapelní záležitosti. Postupem času si možná začal sám uvědomovat, že by měl zvolnit a věnovat víc času rodině. Na desce 07 z roku 2007 se objevila píseň Zadarmo, jejíž text vzešel z „Hrochova“ pera. Zpívá se v ní mimo jiné:
Pořád makáme
Na hubu padáme
Nic z toho nemáme
Nevím, co čekáme.
„Polevím z vysokejch otáček, pohoda, klídek a tabáček.“ Jenže pak přišel 25. červenec 2008 a já se všude dočítal, že umřel předčasně…
Osudné místo u Vamberka, tři měsíce poté.
„Hrochova“ píle a pracovitost mi byly vzorem, když jsem se po maturitě stal studentem vysoké školy života. Sotva jsem se trochu rozkoukal, vydal jsem se na dráhu volnonožce. Začátky byly krušné, ale vzdát se nepřicházelo v úvahu. Hrdobce (ne ten brouk) ve mně by něco takového nedovolil. Obzvlášť proto, že jsem se kvůli volnonožectví dobrovolně zřekl jiného, potenciálně mnohem lukrativnějšího zaměstnání. Řada lidí nad mým rozhodnutím nechápavě kroutila hlavou, ale zcela upřímně – moc mi na tom nezáleželo. Nebylo to zdaleka poprvé (a pravděpodobně ani naposled), co jsem v životě čelil nepochopení. Jsem totiž tvrdohlavější než mezek. Když se pro něco rozhodnu, jdu si za tím a nehne se mnou nikdo a nic. Užitečná, ale zároveň politováníhodná vlastnost. Supersíla i kryptonit v jednom. Ale to odbočuji. Zpět k mému volnonožeckému příběhu. Čas plynul a moje podnikání zaznamenalo relativně rychlý vzestup. Vrchol přišel v roce 2014. Moje obraty překonaly všechna má prvotní očekávání (což však neznamená, že šlo o nějaký zářný úspěch; moje očekávání totiž – přinejmenším z ekonomického hlediska – nebyla nijak vysoká). Tuto informaci prosím považujte za pouhé konstatování, nutné k pochopení toho, co bude následovat na dalších řádcích. Rozhodně se nechci chlubit. Ono se taky není moc čím chlubit. K dosažení této mety jsem totiž musel podstoupit nemalé oběti. Můj průměrný týden v dobách největší „slávy“ (pche a ještě jednou pche) čítal zhruba osmdesát (ano, čtete správně – 80) pracovních hodin. Nebývalo ničím neobvyklým, že jsem svůj pracovní počítač vypínal dvě hodiny po půlnoci a ráno v osm hodin byl zase na nohou. Lépe řečeno na židli před počítačem. O víkendech nevyjímaje. Státní svátky pro mě nebyly ničím jiným než červenými daty v kalendáři. V mnoha ohledech je pěkné být sám sobě šéfem, ale pokud ztratíte zdravý nadhled, stanete se sami sobě spíš drábem.
Když jsem na sklonku roku 2014 rekapituloval, co mi uplynulé měsíce daly a vzaly, zažíval jsem zvláštní rozpor. Na jednu stranu jsem byl obrovsky a neskonale vděčný, že jsem dosáhl vytyčeného cíle a zavřel tak ústa všem pochybovačům. Na stranu druhou nešlo umlčet hlas, který mi našeptával: Opravdu byl tohle tvůj cíl? Jsi se sebou takhle spokojený? Pokud bych odpověděl kladně, definice spokojeného člověka by v tom případě vypadala asi takto – nevyspalý, permanentně vystresovaný neurotik s kruhy pod očima, chronickou migrénou a nulovým osobním životem. Tohle jsi chtěl dokázat?
Už dlouhá léta mám naproti pracovnímu stolu pověšený plakát skupiny Chinaski. Konkrétně od roku 2007, kdy jsem ještě ani netušil, že se někdy stanu volnonožcem. Proč tato odbočka? Zmíněný plakát je upoutávkou na moji dosud nejoblíbenější desku 07 (poslední, kterou Chinaski natočili s Pavlem Grohmanem). Tu s písní Zadarmo. „Hroch“ na album 07 přispěl i mnoha dalšími texty. Tenkrát v roce 2014 mi promluvil do duše písní Vzhůru do nekonečna:
Vzhůru do nekonečna a ještě dál
Takže se stalo všechno, co sis kdy přál
Takže mě napadá jen jediná věta
Na čtyři akordy až na konec světaVzhůru do nekonečna a ještě dál
Kdyby ses viděl, možná že by ses smál
Kdyby ses viděl celý ty léta
Na čtyři akordy až na konec světa.
Nemůžu říct, že by se stalo všechno, co jsem si kdy přál (s odstupem času tvrdím, že je to jenom dobře). Ale kdybych měl tu možnost vidět se odněkud zvenčí, smál bych se, až bych brečel. Na čtyři akordy až na konec světa… Tato věta dokonale vystihuje můj „úspěch“. Moje práce sice nemá nic společného s hudbou (týká se „ajťáctví“), ale ony pověstné „čtyři akordy“ jsou trefným popisem mých programátorských dovedností a technického vybavení, se kterým pracuji. (Ukažte mi například ajťáka, který nepoužívá žádný takzvaně „chytrý“ telefon nebo tablet. Ne že bych si tyto výdobytky nemohl dovolit. Zkrátka nechci. Jsem zvyklý spoléhat se na svůj vlastní mozek, papír a tužku.) A to raději ani nemluvím o spoustě začátečnických chyb, které jsem napáchal v počáteční volnonožecké horlivosti (ale i později). Můj vnitřní hrdobce promine, ale dnes už vím, že hlavní ingrediencí mého „úspěchu“ byly souhry náhod, které jsem mohl ovlivnit přibližně stejně dobře jako počasí. Sám jsem se nejednou přesvědčil, že hranice mezi úspěchem a fiaskem je až znepokojivě tenká a nezřetelná. Ale tak to chodívalo vždycky a všude. Štěstí sice můžeme jít naproti, ale nikde nemáme záruku, že tu vrtkavou dámu potkáme. My lidé chceme věřit, že máme své životy pevně pod kontrolou, ale realita je taková, že celý lidský život je jen dlouhou řadou reakcí na okolnosti, které vlastní vůlí nemůžeme ovlivnit. Můžeme však ovlivnit způsob, jak se těmto okolnostem postavíme. To je jedna z nejdůležitějších lekcí, které mi zatím dala vysoká škola života.
V době mého rozjímání nad Pyrrhovým vítězstvím jsem měl právě rozečtenou knižní sérii The Walk od Richarda Paula Evanse. Je velká škoda, že čeští nakladatelé okázale ignorují nejnovější Evansovy knihy, neboť jeho slova mají moc uzdravovat lidské duše. Pentalogie The Walk mi dala mnohem víc než jen lekci angličtiny. Jde o příběh muže, který bez vlastního přičinění náhle přišel o vše, na čem mu v životě záleželo – o práci, o dům a především o svoji milovanou manželku. Alan nejprve uvažoval, že si vezme život. Nakonec udělal něco jiného. Rozhodl se vydat se na procházku. A ne ledajakou. Napříč Spojenými státy. Ze Seattlu do Key West. Během svojí dlouhé pouti potkává lidi, kteří mu pomohou nalézt ztracený smysl života. A co víc, Alan několika lidem sám zachrání život. Třebaže jde o smyšlený příběh, autor se nechal slyšet, že od čtenářů z celého světa dostal mnoho dopisů, ve kterých se mu svěřují, že jim série The Walk pomohla zahnat myšlenky na sebevraždu.
Jak už asi víte, libuji si v odbočkách od jádra vyprávění. U předchozího odstavce si však nejsem tak docela jistý, kam ho zařadit. Jde o odbočku, nebo jádro toho, co vám chci sdělit? Možná obojí, jakkoli to zní absurdně. Po přečtení série The Walk jsem si začal klást otázky, jaké jsem si nikdy dřív nekladl. Jsou okolnosti, které nemůžeme ovlivnit, důsledkem náhody, nebo je řídí nějaká vyšší moc? Jsou naše životy jen jakousi loterií? Dnes vám padla třináctka, zítra se třeba dočkáte sedmičky. Nebo taky ne. Ne že se jí nedočkáte, ale že to takhle nefunguje. Všechno se děje z nějakého důvodu. Existuje někdo nebo něco, kdo nebo co má pro každého z nás nějaký plán. V jedné známé písni od Brontosaurů se zpívá: „…a jestli není žádnej Bůh, tak nás vezme země – vzduch, no, a potom amen.“ Jestli není žádnej Bůh a všechno kolem nás je jen dílem nějakého řetězce náhod, má náš život vůbec nějaký smysl? K čemu nám jsou všechny majetky a dobré (ale vlastně i špatné) skutky, když se stejně jednou obrátíme v prach a nic po nás nezbyde? K čemu je nějaká láska, dobro a zlo? Jsou to taky jen nějaké samovolné chemické procesy? Jestli náš svět funguje jenom na fyzikálně-chemické bázi, pak můžeme věřit jenom v jednu věc. Že celé lidstvo jednou zanikne a po naší civilizaci zbyde zhruba tolik co po dinosaurech. Vždyť podle evoluční teorie je životnost každého druhu omezená. Žádný druh nebude žít věčně, ale po pár tisících nebo milionech let vyhyne, aby uvolnil místo jiným tvorům.
A jestli je nějakej Bůh? V co můžeme věřit? Bible říká, že věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme (Židům 11:1, ČEP). Ten, kdo věří, může očekávat věčný život, neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3:16, ČEP). V tuto chvíli, kdy píšu tento článek, nejsem členem žádné viditelné církve ani náboženské společnosti. To říkám proto, aby snad někdo nenabyl dojmu, že moje texty jsou nějaká maskovaná církevní agitka. Moje knihy nejsou o náboženství, ale o víře. Oba tyto pojmy je nutné důsledně rozlišovat. Každý v něco věří. I ten nejzarytější ateista třeba věří, že když mu na semaforu svítí zelená, může bezpečně projet křižovatkou. Jak věřím já? Spoléhám se na to, v co doufám, a jsem si jist tím, co nevidím. Věřím, že všechno, co mě potkalo a teprve potká, se děje z nějakého konkrétního důvodu. Existuje nějaká příčina, proč jsem si měl vybrat svých patnáct minut „pche-slávy“. Třeba abych poznal svoje slabé a silné stránky. Abych si uvědomil, že moje vrozená senzitivita je další supersíla a kryptonit v jednom balení (ano, jsem osobou mnoha kontrastů). Abych konečně poznal, kým doopravdy jsem a kým doopravdy nejsem. Abych o tom mohl napsat knihu, která třeba někoho inspiruje a vezme si z ní něco dobrého. Setkání s The Walk bylo posledním impulsem, který mě přivedl k napsání série Někdy příště. Nepsal jsem ji s úmyslem atakovat přední příčky na seznamech bestsellerů a nečekám tisíce oslavných dopisů od čtenářů, ale pokud moje úsilí osloví byť jen jediného člověka, pak moje snaha nebyla marná. A pokud někomu přinese útěchu nebo mu jakkoli pomůže na složitých životních cestách, pak budu svůj úkol považovat za splněný. Moje dílo není v žádném ohledu nic velkého či světoborného. Někdy však stačí jen málo. Letmé pohlazení či popostrčení. A přesně tím by tyto tři knížky měly být.
O jednom člověku, kterého trilogie Někdy příště proměnila, už vím. O mně samotném. Věřte tomu nebo ne, ale samotné psaní se může stát zdrojem inspirace. Skládání jednotlivých střípků příběhu mě utvrdilo v přesvědčení, že každá životní situace má nějaký hlubší smysl. Pokud jej právě teď nevidíme, neznamená to, že jej nenajdeme zítra, za měsíc, za rok nebo třeba až na smrtelné posteli. Stále existuje mnoho věcí, které nechápu. Věřím, že to tak má být. Zatím.
Jak konkrétně mě inspirovala a ovlivnila série Někdy příště? V mnoha směrech. Kupříkladu jsem se naučil odpouštět. Stal jsem se mnohem pokornější bytostí. A ve vztahu k práci? Kdybych řekl, že jsem se ze dne na den vyléčil z workoholismu, lhal bych. Vyjádřil bych to tak, že jsem nastoupil na odvykací léčbu. Stále působím na volné noze, ale vymezil jsem si hranice, přes které nechci překračovat. Víkendy a svátky už pro mě nejsou pracovní dny. Zároveň se učím pracovat efektivněji. Když pracuji, pracuji. Když mám volno, mám volno. Dřív se moje pracovní doba slévala s tou nepracovní v jeden nepřehledný celek. Ve výsledku se to podobalo snaze vytopit dům (teplem, ne vodou) s okny otevřenými dokořán. Neříkám, že všechno šlo hladce. Psaní série Někdy příště vyžadovalo hodně času. Ale byl to doopravdy naplněný čas. Nebyla to ani práce, ani volno, ale nezbytná duševní hygiena. Možná bych to neměl takhle veřejně rozhlašovat, ale často jsem vědomě ukrajoval z pracovní doby ve prospěch literárního činění.
Moje současná představa o zdravém vztahu k práci a životu by se dala vyjádřit následovně: „Nežijme proto, abychom pracovali. Pracujme proto, abychom žili.“ Nemyslím si, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil (Filipským 3:12, ČEP). Jak podle mě v tomto ohledu vypadá dokonalost? Tak, jak to kdysi vyjádřil John Lennon. Když se ho ve škole zeptali, čím by chtěl být, až vyroste, odpověděl: „Chci být šťastný.“ Řekli mu: „Neporozuměl jsi zadání.“ Načež malý John opáčil: „Vy jste neporozuměli životu.“ Až dosáhnu dokonalosti, budu moct na otázku: „Čím jsi?“ s čistým svědomím odpovědět: „Jsem šťastný.“ Věřím, že vše je na dobré cestě.
Knihy a víra mají jednu věc společnou. Nikdy by se neměly nikomu vnucovat. Sérii Někdy příště jsem psal s úmyslem rozdělit se o to, co mi zatím bylo dáno. Rád se rozdělím s každým, kdo o to bude mít zájem. Pokud si po přečtení tohoto článku myslíte, že by vám série Někdy příště mohla přinést něco dobrého, neváhejte a začtěte se do ní. A pokud ne, i to je v naprostém pořádku.
Tři fáze vzniku série Někdy příště – rukopis, počítačopis, vytištěná kniha. (Všimněte si červeného odlesku pod monitorem – jde o výše zmíněný plakát.)
